Morrie, řekl jsem tiše. Trenér, opravil.coach, řekl jsem. Cítil jsem se chvění. Mluvil krátkými výbuchy, vdechováním vzduchu, vydechováním slov. Jeho hlas byl tenký a chraplavý. Cítil mast. Vy ... jste dobrá duše. Dobrá duše. Posunul mi ruce k srdci. Tady. Cítil jsem se, jako bych měl v krku jámu. Trenér? Aha? Nevím, jak se rozloučit.
(Morrie, I said softly. Coach, he corrected.Coach, I said. I felt a shiver. He spoke in short bursts, inhaling air, exhaling words. His voice was thin and raspy. He smelled of ointment.You ... are a good soul. A good soul.Touched me ... he whispered. He moved my hands to his heart. Here.It felt as if I had a pit in my throat. Coach?Ahh?I don't know how to say good-bye.He patted my hand weakly, keeping it on his chest.This ... is how we say ... good-bye ...)
Emocionální výměna mezi vypravěčem a Morrie zdůrazňuje jejich hluboké pouto. Když vypravěč zjemňuje svůj přístup a nazývá Morrie „trenérem“, vyvolává to pocit pohodlí i smutku. Morrieho křehký hlas a teplo jeho přítomnosti vytvářejí poignantní atmosféru plnou vzpomínek a nevyslovených emocí. Jeho uznání vypravěče jako „dobré duše“ slouží k zdůraznění dopadu, který měl na lidi kolem sebe.
Tento okamžik rozloučení se obzvláště pohybuje, protože Morrie vede vypravěče, aby pocítil své spojení fyzicky tím, že položil ruce na srdce. Vypravěč zažívá hluboký boj s vyjadřováním svých pocitů ztráty, symbolizovaný „jámou v krku“. Morrieho jemné ujištění a poslední slova o rozloučení zapouzdřují podstatu jejich vztahu, což z něj dělá nejen rozloučení, ale oslavu jejich sdílených okamžiků.