Když kolega ve Brandeis náhle zemřel na infarkt, Morrie šel na svůj pohřeb. Přišel domů depresivní. Jaký plýtvání, řekl. Všichni ti lidé říkají ty úžasné věci a IRV nikdy nic z toho neslyší.
(When a colleague at Brandeis died suddenly of a heart attack, Morrie went to his funeral. He came home depressed.What a waste, he said. All those people saying those wonderful things, and Irv never got to hear any of it.)
V „Úterý s Morrie“ Mitch Albom vypráví hluboký dopad smrti kolegy IRV, který nečekaně zemřel z infarktu. Náhlá ztráta hluboce ovlivnila Morrie, což ho vedlo k přemýšlení o smyslu života a poselství ponechané nevyslovené. Cítil pocit smutku, že IRV nikdy neslyší laskavá slova a posudky sdílené na jeho pohřbu.
Tato zkušenost přiměla Morrie, aby zdůraznila důležitost vyjádření našich pocitů a uznání pro ostatní, zatímco stále máme šanci. Věřil, že život by měl žít s úmyslem, kde je láska a uznání otevřeně, než čekat, až bude příliš pozdě na počest někoho příspěvků a přítomnosti v našich životech.