Táta smrt mě nevyhnula tak, jak to měla Helen. Koneckonců, každý předpokládal, že táta byl goner zpět, když se jako dítě kopal do hlavy. Místo toho podváděl smrt a navzdory svému překážce v grimu a řeči žil dlouhý život, který dělal skoro to, co chtěl. Nevytáhl to nejlepší z karet, ale zahrál si ruku zatraceně, tak co bylo tam, aby truchlil?
(Dad's death didn't hollow me out the way Helen's had. After all, everyone had assumed Dad was a goner back when he got kicked in the head as a child. Instead, he had cheated death and, despite his gimp and speech impediment, lived a long life doing pretty much what he wanted. He hadn't drawn the best of cards, but he'd played his hand darned well, so what was there to grieve over?)
Vypravěč přemýšlí o kontrastních dopadech úmrtí jejich otce a Heleny. Zatímco se táta procházel, vzhledem k jeho zranění z dětství, které ho téměř zabilo, se mu podařilo vzdorovat šance a žít život podle svých vlastních podmínek s odolností. Jeho dlouhý život plný osobních možností vytvořil pro vypravěče spíše pocit přijetí než ztráty. Cítí, že táta využil toho, co měl, což jim ztěžovalo cítit se hluboký zármutek.
Tato perspektiva zdůrazňuje, že vypravěč chápe nepředvídatelnost života a triumf jejich otce nad protivenstvím. Místo toho, aby byli vyhloubeni zármutkem, uznávají schopnost otce žít dobře navzdory jeho nejhorším okolnostem. Toto přijetí umožňuje vypravěči jedinečnou schopnost oslavit život svého otce spíše než truchlit na jeho smrt, což ostře kontrastuje s bolestivější ztrátou, která se zažila s Helen.