Dokonce i čistý vědecký objev je agresivní, penetrativní akt. Trvá to velké vybavení a doslova změní svět. Akcelerátory částic jizvují půdu a zanechávají radioaktivní vedlejší produkty. Astronauti nechávají na Měsíci odpadky. Vždy existuje nějaký důkaz, že tam byli vědci a objevili své objevy. Objev je vždy znásilnění přírodního světa. Vždy.
(Even pure scientific discovery is an aggressive, penetrative act. It takes big equipment, and it literally changes the world afterward. Particle accelerators scar the land, and leave radioactive byproducts. Astronauts leave trash on the moon. There is always some proof that scientists were there, making their discoveries. Discovery is always a rape of the natural world. Always.)
V „Jurském parku“ Michaela Crichtona je přesvědčivý argument o agresivní povaze vědeckého objevu. Autor naznačuje, že hledání znalostí vyžaduje nejen významné zdroje a technologie, jako jsou urychlovače částic, ale také mění životní prostředí hlubokým způsobem. Zbytky vědeckého úsilí, jako je radioaktivní odpad a vrh, které zůstaly ve vesmíru, slouží jako důkaz, že tato průzkumy přicházejí s náklady na přirozený svět.
Tato perspektiva rámuje vědecké zkoumání jako rušivou sílu, což znamená, že snaha o objevování často vede k formě degradace životního prostředí. Crichton používá silné snímky k tomu, aby zprostředkoval, že každý pokrok nebo nalezení s sebou nese známku narušení a přirovnává jej k agresivnímu činu proti přírodě. Text nakonec vyvolává reflexi etických důsledků našeho hledání znalostí a odpovědnosti, které s ním přicházejí.