Postava v příběhu je hluboce ovlivněna traumatickou událostí, což ho vede, aby o tom po zbytek života mlčel. Cítil hanbu ohledně incidentu a nemohl se přimět, aby o tom diskutoval se svou rodinou nebo k nikým jiným. Toto ticho pro něj působí jako forma úniku, i když nakonec neposkytuje skutečné útěchu.
V nemocnici jeho volba přestat mluvit symbolizuje jeho vnitřní boj a neschopnost konfrontovat své pocity. Navzdory tichu jeho mysl zůstává znepokojena strašidelnými myšlenkami, což naznačuje, že vyhýbání se nerovná uzdravení. Jeho zkušenost ilustruje složitost řešení hanby a bolesti.