Zeptal jsem se Morrie, jestli se mu líto. Někdy, ráno, řekl. Tehdy truchlím. Cítím se kolem těla, pohybuji prsty a ruce - cokoli se mohu pohnout - a truchlím, co jsem ztratil. Smal jsem pomalý, zákeřný způsob, jakým umírám. Ale pak přestanu smutek.
(I asked Morrie if he felt sorry for himself. Sometimes, in the mornings, he said. That's when I mourn. I feel around my body, I move my fingers and my hands - whatever I can still move - and I mourn what I've lost. I mourn the slow, insidious way in which I'm dying. But then I stop mourning.)
Morrie přemýšlí o jeho stavu a nevyhnutelnosti smrti a přiznává, že se někdy cítí smutek pro sebe, zejména ráno. Je to čas na reflexi, kde se fyzicky spojuje se svým tělem, aby uznal ztráty, které zažil kvůli své nemoci. Proces smutku se stává způsobem, jak pro něj přijmout realitu jeho situace, což si umožňuje cítit emocionální váhu jeho zhoršujícího se zdraví.
Morrie však v tomto stavu smutku nebývá. Poté, co uznal své pocity, se rozhodl jít dál a přijmout život navzdory jeho výzvám. Jeho perspektiva zdůrazňuje důležitost čelit emocím a zároveň najít způsob, jak plně žít v současnosti. Morrieina moudrost slouží jako silná připomínka odolnosti tváří v tvář utrpení a hodnotě přijetí nevyhnutelného a přitom si stále váží, co zbývá.