Podívala se na mobilní telefon na nočním stole a poznamenala, že byl stále vypnut. Rozhodla se, že už nechce slyšet od Maisie. Vyhodila krvavou věc. Stejně je stejně neměla ráda. Byli rušiví a zpřístupnili vás dvacet čtyři hodin denně. Neměli lidé pocit, že už chtěli mír, na volání dvacet čtyři sedmi? Našla to téměř Orwellian. Zdálo se, že nikdo nemá žádné soukromí. Kamery CCTV všude, kam jste šli, a dokonce i televizní programy věnované sledování úplných cizinců dělají zadky.
(She glanced at the mobile phone on the night table and noted that it was still turned off. She decided she didn't want to hear from Maisie again. She would throw the bloody thing away. She didn't like them anyway. They were intrusive and made you accessible twenty-four hours a day. Didn't people feel they wanted any peace any more, on call twenty-four seven? She found it almost Orwellian. No one seemed to have any privacy. CCTV cameras everywhere you went and even TV programmes dedicated to watching complete strangers make arses of themselves.)
Protagonistka přemýšlí o jejím pohrdání pro mobilní telefony, poznamenává, že její je pryč a rozhodne se, že ji úplně zahodí. Cítí, že neustálá konektivita je invazivní a škodlivá pro osobní mír a zpochybňuje, proč společnost přijímala, že je „na volání“ po celou dobu. Tento sentiment zdůrazňuje její touhu po samotě a soukromí, o kterém se domnívá, že jsou v moderním životě stále více vzácnější.
Ona je narušena všudypřítomností dohledu, jako jsou CCTV kamery, a popularita reality TV, která ukazuje neštěstí druhých. Tento negativní pohled na technologii a média ilustruje její frustrace se světem, kde se zdá, že skutečné soukromí téměř neexistuje, což ji vede k tomu, že touží po jednodušší a tišší existenci mimo kontrolu a požadavky současné společnosti.