Někteří lidé se vysmívali, pokud jste řekli, že jste se připojili k ostatním, když přišel čas. Mohli by se smát, ti chytré lidi, ale určitě jsme museli doufat a život bez naděje na jakýkoli druh nebyl život: byla to obloha bez hvězd, krajina smutku a prázdnoty.
(Some people mocked you if you said that you joined others when your time came. Well, they could laugh, those clever people, but we surely had to hope, and a life without hope of any sort was no life: it was a sky without stars, a landscape of sorrow and emptiness.)
Citace zdůrazňuje výsměch, kterému čelí ti, kteří se připojili k okamžikům kolektivní zkušenosti, což naznačuje, že někteří lidé nechápou důležitost naděje v životě. Navzdory výsměchu autor zdůrazňuje, že naděje je nezbytná pro smysluplnou existenci a kontrastuje s životem bez radosti, přirovnává se k bez hvězdy.
Tato metafora ilustruje, jak může naděje osvětlit i ty nejtemnější časy a poskytuje pocit naplnění a účelu. Téma naznačuje, že komunální zážitky a sdílené ambice jsou zásadní pro boj proti zoufalství, podtržení lidské potřeby spojení a optimismu.