Skutečnou otázkou je: Proč by měl člověk spíše nepřítele než konverzaci? Proč by se raději považovali za obtěžovaní a překročení místo toho, aby měli konverzaci, která by je mohla odhalit jako stejný účastník při vytváření konfliktů? Měla by existovat úleva při zjištění, že člověk není pronásledován, ale ve skutečnosti, jak jsme tyto povinnosti nesprávně vykládali, bohužel úleva potvrzuje, že jeden byl „oběťmi“. Přichází s úlevu od abdikace odpovědnosti.
(The real question is: Why would a person rather have an enemy than a conversation? Why would they rather see themselves as harassed and transgressed instead of have a conversation that could reveal them as an equal participant in creating conflict? There should be a relief in discovering that one is not being persecuted, but actually, in the way we have misconstrued these responsibilities, sadly the relief is in confirming that one has been "victimized." It comes with the relieving abdication of responsibility.)
Ve své knize „Konflikt není zneužívání“, Sarah Schulman klade kritickou otázku týkající se lidských interakcí: Proč by se jednotlivec rozhodl, že se bude považovat za oběť, spíše než se zapojit do dialogu? Tato volba často vede k vnímání obtěžování a konfliktu a vyhýbá se příležitosti k účasti stejně na řešení problémů. Schulman naznačuje, že mnoho lidí najde útěchu při identifikaci jako oběti, což jim umožňuje vyhnout se složitosti odpovědnosti a potenciálu konstruktivní konverzace.
Toto myšlení nejen narušuje porozumění vztahů, ale také udržuje konflikt. Přijetím vyprávění oběti mohou jednotlivci cítit falešný pocit úlevy a potvrdit jejich postavení spíše pronásledovaného než aktivně se účastnit řešení konfliktů. Schulmanova práce vybízí čtenáře, aby přehodnotili své vnímání odpovědnosti a uznali hodnotu otevřeného dialogu, který může podpořit vzájemné porozumění a pomoci řešit porušení ve vztazích.