-Pokud se spisovatel bojí, není správné tvrdit, že je spisovatel. Vrátil jsem se k řeči, takže jsem řekl: - Existují limity ... typy interních monitorování. - a mužskost? Musí odmítnout! Přemýšlel jsem o tom, co by se mělo říci, ale on mi předcházel a řekl: - řekneš život ... žijící ... děti ?? Myslím, že se jedná o skutečné obavy .. - Skvělé .. pozdravili jsme .. takže nemá právo zaútočit na pult taxi .. a musí nosit šaty, závoj a vysoké podpatky a říkat, že jsem jednou ..!
(-If the writer is afraid, it is not correct to claim that he is a writer. I went back to the speech, so I said: - There are limits ... types of internal monitoring. - And masculinity? He must refuse! I thought about what should be said, but he preceded me, saying: - You will say life ... living ... children ?? I think it is real concerns .. - Great .. We greeted .. So he does not have the right to attack the taxi counter .. and he must wear a dress, a veil and a high heels and say I am once ..!)
Text odráží konverzaci o složitosti identity, strachu a vyjádření v kontextu psaní a maskulinity. Zdůrazňuje myšlenku, že skutečný spisovatel musí čelit svým obavám, což naznačuje, že vyhýbání se zranitelnosti podkopává jejich autentičnost. Diskuse se poté přesune na společenské normy týkající se maskulinity, což vede k otázkám o tom, jak muži vyjadřují své emoce a obavy, zejména ve vztahu k životu a rodině.
Zmínka o dodržování tradičních genderových rolí, jako je nošení šatů nebo závoje, zdůrazňuje přísná očekávání kladena na muže a absurditu těchto norem při pohledu přes čočku osobní pravdy. Tato kritika vyzývá čtenáře, aby prozkoumali, jak mohou společenské tlaky potlačit kreativitu a skutečný výraz, a nakonec naléhavě naléhá na přehodnocení toho, co to znamená být spisovatelem a mužem v dnešním světě.