Teď, když jsem už nemohl myslet na mě jako na učitele, spisovatele, kterého jsem už nemohl nosit to, co jsem chtěl, ani chodit po ulici po mé pasáži, křik, kdybych to udělal nebo dal poklepáním na rameni kolegovi, teď, když to všechno bylo nezákonné, aby se to všechno stalo, že by to bylo dost, aby to bylo dost, aby to bylo dost, aby to bylo dost, aby to bylo dost, aby to bylo dost, aby to bylo dost, aby to bylo dost, aby to bylo dost, aby to bylo dost, aby to bylo dost rubráře, které by to bylo dost.
(Now that I could no longer think of me as a teacher, a writer, whom I could no longer wear what I wanted, nor walk on the street at my passage, shout if I was going to do it or give a pat on the shoulder to a male colleague , now that all this had become illegal, I felt evanescent, artificial, an imaginary character resulting from the pencil of a designer that any rubber would have been enough to cancel)
V „Čtení Lolity v Teheránu“ Azar Nafisi přemýšlí o hlubokých osobních změnách, které zažívá v utiskujícím prostředí, které potlačuje její identitu učitele a spisovatele. Popisuje pocit ztráty, kde již nemůže vyjádřit svou individualitu, nosit to, co si přeje, nebo volně komunikovat se svými kolegy. Díky omezením uložených společenskými normami se cítí jako fantom, zbavená jejího autentického já a omezí se na pouhý výbuch fantazie někoho jiného.
Tato zkušenost zdůrazňuje boj o...