Zvířata umírají, přátelé umírají a já zemřu, ale jedna věc nikdy nezemře, a to je pověst, kterou zanecháme při naší smrti.
(Animals die, friends die, and I shall die, but one thing never dies, and that is the reputation we leave behind at our death.)
Citace „Eaters of the Dead“ Michaela Crichtona zdůrazňuje nevyhnutelnou povahu úmrtnosti a zdůrazňuje, že smrt je univerzální zážitek sdílený všemi živými bytostmi. Zvířata i přátelé zemřou, stejně jako každý jednotlivec. To slouží jako připomínka, že život je konečný a že každý bude nakonec čelit svému vlastnímu konci. Navzdory této pomíjivosti však máme moc utvářet, jak jsme si pamatovali poté, co jsme pryč.
Crichton poukazuje na to, že zatímco smrt je jistá, dědictví, které zanecháme, trvá. Naše pověst, vytvořená našimi činy, vztahy a příspěvky, nás přežívá. To naznačuje, že na tom, co skutečně záleží, je to, jak ovlivňujeme lidi kolem nás a vzpomínky, které vytváříme, které definují naši existenci dlouho poté, co jsme opustili tento svět. Nakonec je to naše pověst, která stále rezonuje a slouží jako náš trvalý otisk ve společnosti.