V určitém okamžiku mého života jsem upřímně doufal, že mě láska zachrání před chladným, drakavým hradem, ve kterém jsem žil. Ale v jiném bodě, mnohem dříve, si myslím, že bych tiše začal doufat v nic v cestě lásky, aby nebyl zklamaný. Funguje to. Stane se to zvyk.
(At some point in my life I'd honestly hoped love would rescue me from the cold, drafty castle I lived in. But at another point, much earlier I think, I'd quietly begun to hope for nothing at all in the way of love, so as not to be disappointed. It works. It gets to be a habit.)
Ve své knize „Animal Dreams“, Barbara Kingsolver přemýšlí o složitosti naděje a lásky. Vypravěč vyjadřuje touhu po lásce, aby poskytoval útěchu z osamělé existence, symbolizovaný chladným, drakavým hradem. Tato touha ilustruje hlubokou lidskou potřebu spojení a tepla v životě, což naznačuje, že láska může být prostředkem k úniku z osobních bojů.
S postupem času však vypravěč přiznává, že kultivuje myšlení, kde již neočekávají lásku, s cílem chránit se před zklamáním. Tento posun znamená mechanismus zvládání a posiluje myšlenku, že očekávání může vést k zármutek a nakonec se lhostejnost může stát ochranným zvykem proti nenaplněným touhám.