Catch-22 neexistoval, byl z toho pozitivní, ale nezměnil to. Bylo záleželo na tom, že si všichni mysleli, že to existuje, a to bylo mnohem horší, protože neexistoval žádný předmět ani text, který by se vysmíval nebo vyvrátil, obviňoval, kritizoval, útočil, změnil, nenáviděl, reviloval, plival, roztrhl se, skartuje, šlapal nebo spálil.
(Catch-22 did not exist, he was positive of that, but it made no difference. What did matter was that everyone thought it existed, and that was much worse, for there was no object or text to ridicule or refute, to accuse, criticize, attack, amend, hate, revile, spit at, rip to shreds, trample upon or burn up.)
V románu Josepha Hellera „Catch-22“ se protagonista potýká s konceptem paradoxního pravidla, které řídí životy vojáků. Ačkoli je hlavní postava jistá, že toto pravidlo, známé jako Catch-22, je pouze iluzí, jeho síla spočívá v rozšířené víře v jeho existenci. Toto všudypřítomné přijetí vytváří impozantní překážku, kterou nelze snadno napadnout nebo propustit.
Skutečným problémem je nedostatek hmatatelného prvku, kterému se má čelit nebo proti. Absence konkrétní definice nebo konkrétního cíle nechává jednotlivce bezmocné, protože nemohou nasměrovat své frustrace nebo kritiku vůči něčemu hmatatelnému. To odráží hlubší komentář k libovolné povaze pravidel a dopad kolektivní víry na jednotlivé akce a myšlenky.