Chrisfield vypadal přímo před ním. Už se necítil osamělý, když znovu pochodoval v řadách. Jeho nohy porazily zem včas s ostatními nohama. Neměl by myslet, zda jít doprava nebo doleva. Udělal by to jako ostatní.
(Chrisfield looked straight ahead of him. He did not feel lonely any more now that he was marching in ranks again. His feet beat the ground in time with the other feet. He would not have to think whether to go to the right or to the left. He would do as the others did.)
Chrisfield našel pohodlí v kamarádství svých kolegů vojáků, když pochodovali unisono. Opakující se rytmus jejich stop mu přinesl pocit sounáležitosti a rozptýlil jeho předchozí pocity osamělosti. V tomto kolektivním hnutí pocítil úlevu od břemene rozhodování a zahrnoval jednoduchost sledování vedení skupiny.
Tato zkušenost umožnila Chrisfieldu odevzdat se skupinové dynamice, kde individuální myšlenky a volby byly zastíněny sdíleným účelem a disciplínou vojenského života. Zákon o pochodu představoval návrat k spojení a spolehlivosti uprostřed válečného chaosu.