Zajímavé je, že romány, do kterých jsme unikli, nás vedly konečně k otázce a prosazení naší vlastní reality, o kterých jsme se cítili tak bezmocně nemluvě.
(Curiously, the novels we escaped into led us finally to question and prod our own realities, about which we felt so helplessly speechless.)
V „Čtení Lolity v Teheránu“ Azar Nafisi zkoumá transformativní sílu literatury a její schopnost podnítit introspekci. Romány, které její skupina četla v tajnosti, jim umožnily konfrontovat své vlastní životy a utlačující okolnosti, které je obklopují. Tento akt čtení se stal prostředkem úniku a také katalyzátorem pro hlubší výslech jejich reality, které je často nechaly cítit neznělé tváří v tvář omezením.
Paradox spočívá ve způsobu, jakým tyto smyšlené světy poskytovaly nejen útěchu, ale také vyvolaly hluboké úvahy o jejich vlastních bojích. Postavy a příběhy v knihách povzbudily Nafisi a její studenty, aby prozkoumali své zkušenosti v Íránu, což vedlo k většímu pochopení jejich pocitů bezmocnosti a kulturních omezení, kterým čelili. Nakonec literatura sloužila jako most mezi jejich fantazií a jejich živými zkušenostmi.