Smrt je milosrdnější než naděje sama o sobě! V tom není nic překvapivého, protože smrt je božsky jmenována, zatímco naděje je vytvoření lidské pošetilosti. Oba končí frustrace. Jsem předurčen vést život nekonečné frustrace?-{začátek a konec}
(Death is more merciful than hope itself! There is nothing surprising in this, for death is divinely appointed, while hope is the creation of human folly. Both end in frustration. Am I destined to lead a life of endless frustration?-{The Beginning and the End})
Citace odráží hluboký filosofický pohled, který odpovídá smrti s určitým milosrdenstvím, což naznačuje, že to může být propuštěno ze zkoušek života. Naproti tomu naděje je zobrazena jako konstrukt lidské fantazie, který může vést ke zklamání a bolesti. Tato představa znamená, že zatímco smrt je nevyhnutelná a vysvěcená, naději lze považovat za iluzi, která nakonec nabízí jen málo útěchy, protože obě podmínky mohou vést k frustraci.
Reproduktor zápasí s myšlenkou být uvězněn v cyklu přetrvávající nespokojenosti a zpochybňuje, zda bude život neustálým bojem. Tento sentiment zachycuje podstatu zranitelnosti člověka a existenciálních dilemat, kterým čelí při hledání smyslu, jak vyjádřil Naguib Mahfouz v „The začátek a konec“. Vyzývá čtenáře, aby přemýšleli o lidech naděje a drsné realitě existence.