Každé velké umělecké dílo, které bych prohlásil pompézně, je oslava, akt nepochopení proti zradě, hrůzám a nevěře života.
(Every great work of art, I would declare pompously, is a celebration, an act of insubordination against the betrayals, horrors and infidelities of life.)
Azar Nafisi ve své paměti „Čtení Lolita v Teheránu“ odráží na hlubokou povahu umění, což naznačuje, že každý významný kus slouží jako oslava a vzpoura proti nesčetným životním výzvám a nespravedlnosti. Prostřednictvím této čočky se umělecká díla stávají formami odporu, poskytují útěchu a sílu tváří v tvář zradě a utrpení.
Tato perspektiva podtrhuje transformativní sílu literatury a umění. Za náročných a represivních okolností umožňují taková výtvory jednotlivcům prosadit své lidstvo a čelit tvrdé realitě, kterou vydrží, a proměnit osobní a kolektivní bolest v platformu pro vyjádření a naději.