Fikce nebyla všelékem, ale nabídla nám kritický způsob hodnocení a uchopení světa ne jen náš svět, ale ten jiný svět, který se stal předmětem našich touh.
(Fiction was not a panacea, but it did offer us a critical way of appraising and grasping the world-not just our world but that other world that had become the object of our desires.)
Azar Nafisi ve své vzpomínce „Čtení Lolita v Teheránu“ odráží o síle fikce, aby poskytl vhled a porozumění jak našemu životu, tak o širší realitě kolem nás. Zatímco uznává, že literatura není pro společenské otázky, zdůrazňuje, že je důležité, aby nám pomohla ocenit a kritizovat složitosti světa, zejména v restriktivním prostředí. Prostřednictvím vyprávění můžeme prozkoumat naše nejvnitřnější touhy a realitu, kterým často čelíme.
Nafisiova práce ilustruje, jak příběhy a postavy mohou odrážet naše boje a aspirace a spojují osobní zkušenosti s většími společenskými a kulturními tématy. Zapojení do literatury jednotlivci získávají nové perspektivy a podporují hlubší spojení s jejich vlastní realitou a realitou ostatních. Tato angažovanost podporuje porozumění a soucit ve světě, který se často cítí izolovaný a omezující.