Vždycky jsem měl touhu pro bezpečnost nemožných snů.
(I always had a hankering for the security of impossible dreams.)
Azar Nafisi ve své paměti „Čtení Lolita v Teheránu“ přemýšlí o pronásledování nedosažitelných snů a zachycuje její touhu po pocitu bezpečnosti uprostřed chaosu. Její zkušenosti v Íránu, zejména v restriktivním režimu, zdůrazňují kontrastní touhy za svobodu a pohodlí idealistických aspirací. Fráze „Vždycky jsem měl touhu po bezpečnosti nemožných snů“, představuje hlubokou touhu po naději a útočiště v literatuře a ideály, které ztělesňuje.
Nafisiho vyprávění je důkazem síly knih jako prostředku úniku a sebepoznání ve světě plném problémů. Prostřednictvím své lásky k literatuře najde útěchu a sílu a používá příběhy a postavy k navigaci její reality. Vzpomínka ilustruje, jak tyto „nemožné sny“ nabízejí nejen útěchu, ale také rámec pro pochopení jejího života a širších společenských bojů, kterým čelí.