Najednou jsem znovu nechal sám na slunné cestě s pamětí deště.
(I am suddenly left alone again on the sunny path, with a memory of the rain.)
Azar Nafisi ve své paměti „Čtení Lolita v Teheránu“ přemýšlí o svých zkušenostech profesora literatury v Íránu uprostřed politického nepokojů. Citace „Najednou jsem znovu ponechán sám na slunné cestě, s pamětí deště“ zachycuje poignantní okamžik introspekce, což naznačuje kontrast mezi nadějí a nostalgií. Slunečná cesta symbolizuje prchavé okamžiky radosti a svobody, zatímco déšť evokuje minulé boje a útrapy a zdůrazňuje složitost její emoční krajiny.
Nafisiho psaní propojuje osobní vzpomínky s literárními odkazy a zdůrazňuje transformativní sílu literatury v náročných dobách. Snímky v citátu slouží jako metafora pro její cestu, kde okamžiky štěstí jsou zastíněny přetrvávajícími účinky utrpení, zapouzdřují její touhu po jasnosti i spojení ve světě plném problémů.