Ve všech velkých beletriích, bez ohledu na ponurou realitu, kterou představují, existuje potvrzení života proti porovnání tohoto života, základní vzdor. Tento
(In all great works of fiction, regardless of the grim reality they present, there is an affirmation of life against the transience of that life, an essential defiance. This)
V „Čtení Lolity v Teheránu“ zkoumá Azar Nafisi sílu literatury uprostřed utlačovací reality života v Íránu. Prostřednictvím svých zkušeností s výukou literatury skupině mladých žen ukazuje, jak se fikce stává prostředkem prosazování identity a svobody. Navzdory bezútěšnosti jejich okolností akt zapojení do velkých literárních děl potvrzuje jejich existenci a odolnost.
Nafisiova paměť ukazuje, že na stránkách těchto knih leží hluboko zakořeněný vzdor proti přechodné povaze života. Tato literární cesta ilustruje, jak umění může inspirovat naději a poskytnout svatyni, což jednotlivcům umožňuje konfrontovat tvrdost, která je obklopuje, zatímco oslavuje trvalého ducha lidstva.