Lidé televizní kultury potřebují aurálně i vizuálně „prostý jazyk“ a dokonce za určitých okolností budou zacházet tak daleko, že ji budou vyžadovat. Adresa Gettysburgu by byla pravděpodobně pro publikum z roku 1985 z velké části nepochopitelná.
(People of a television culture need "plain language" both aurally and visually, and will even go so far as to require it in some circumstances by law. The Gettysburg Address would probably have been largely incomprehensible to a 1985 audience.)
V moderní éře, kterému dominuje televize, diváci vyvinuli preferenci pro přímou a jasnou komunikaci, a to jak v mluveném jazyce, tak v vizuální reprezentaci. Tento posun vedl k společenskému očekávání pro jednoduchost a dostupnost v informacích, do té míry, že k zajištění této jasnosti mohou být nezbytná předpisy. Složitost historického jazyka, stejně jako složitost adresy Gettysburg, mohou nechat současní diváky zmatené a odpojené, což zdůrazňuje vývoj veřejného diskurzu ovlivněného médii.
Neil Postmanův „Pobavení se k smrti“ zkoumá, jak povaha televizního hlediska poháněná zábavou formuje naše porozumění a zpracování veřejné komunikace. Výsledkem je, že bohatství a nuance tradiční rétoriky se může ztratit při překladu, což činí moderní publikum náročné pochopit hlubší významy v sofistikovanějších nebo historických textech. Kniha kritizuje tento pokles složitosti a naléhá na přehodnocení toho, jak se zapojujeme do slov a myšlenek ve věku, který upřednostňuje pobavení nad látkou.