Prosím, neopouštěj mě, pomyslel si. Nemohl snést svět bez Alli. Uvědomil si, jak moc na ni od rána do večera spoléhá. Byla to jeho jediná konverzace. Jeho jediný úsměv. Připravila jejich skrovné jídlo a vždy mu je nabídla jako první, i když on trval na tom, aby jedla dřív než on. Opírali se o sebe při západu slunce. Držet ji, když spali, připadalo jako jeho poslední spojení s lidstvem.
(Please do not leave me, he thought. He could not bear a world without Alli. He realized how much he relied on her from morning until night. She was his only conversation. His only smile. She prepared their meager food and always offered it to him first, even though he insisted she eat before he did. THey leaned on each other at sunsets. Holding her as they slept felt like his last connection to humanity.)
Ve chvíli hlubokého zamyšlení se hlavní hrdina potýká se strachem ze ztráty Alli a uvědomuje si, jak integrální součástí jeho života je. Cení si její přítomnosti a uvědomuje si, že není jen společnicí, ale jediným zdrojem jeho radosti a komunikace po celý den. Jejich pouto je patrné ve způsobu, jakým sdílejí svá skromná jídla, přičemž Alli mu navzdory jeho protestům vždy dává přednost. Tato závislost zdůrazňuje význam jejich vztahu v jinak řídké existenci.
Intimita, kterou sdílejí, je ještě podtržena během tichých chvil, například když se o sebe opírají při západu slunce. Když usnou, jeho objetí se stane životně důležitým spojením s okolním světem a posílí představu, že Alli ztělesňuje jeho poslední pouto k lidstvu. Bez ní se obává, že by byl ztracen v samotě, a zdůrazňuje hloubku jejich vzájemné emocionální závislosti uprostřed životních výzev.