Pasáž popisuje hluboký pocit ticha, který obklopuje Isidorovo prostředí. Toto ticho je znázorněno jako silná, téměř hmatatelná síla, která vychází z každého objektu kolem něj. To naznačuje všudypřítomnou prázdnotu, která přesahuje fyzickou přítomnost, rezonující z opotřebovaných spotřebičů, zchátralého koberce a rozpadající se stěny. Každý prvek ve svém okolí přispívá k tomuto ohromnému tichu a zesiluje jeho dopad na jeho vědomí.
Zdá se, že toto ticho symbolizuje pustinu a rozpad Isidorova života a životního prostředí. Nahrazuje životnost reality předtumnou tichou, které znecitliví smysly. Odkaz na rozbité stroje a nedostatek funkčnosti zdůrazňuje svět zbavený tepla a spojení, kde ani zbytky technologie nepřinášejí život nebo zvuk. Celkově zachycuje strašidelné odcizení, které definuje Isidorovu zkušenost v dystopickém prostředí.