Tolikrát, v našem zoufalství, vidíme naši bolest jako něco, co nikdy neskončí. Ve skutečnosti to často definuje naše okamžiky zoufalství: když věříme, že naše bolest obsahuje nás ostatní. Naproti tomu existuje tento pocit míru, na který se má pracovat: víra, že náš život obsahuje naši bolest.
(So many times, in our despair, we see our pain as something that will never end. In fact, this often defines our moments of despair: when we believe that our pain contains the rest of us. In contrast, there is this sense of peace to work toward: the belief that our life contains our pain.)
V dobách zoufalství je běžné, že se jednotlivci cítí ohromeni svou bolestí a věří, že se jedná o nekonečný boj, který definuje jejich existenci. Toto vnímání může zesílit pocity beznaděje, což ztěžuje vidět bezprostřední utrpení. Bolest se může cítit vše náročná a zastíní jakýkoli pocit naděje nebo možnosti.
Jemné připomínky však je, že zatímco bolest je součástí života, není to celý naši bytost. Místo toho, aby umožnil dominovat bolesti, lze usilovat o pocit míru, který uznává bolest jako pouze součást větší životní zkušenosti. Přijetí víry, že životní cesta zahrnuje jak radost, tak smut, může vést ke zdravější perspektivě a emoční odolnosti.