Někteří ve vládě a někteří bývalí revolucionáři si konečně uvědomili, že neexistuje způsob, jak by islámský režim mohl přimět intelektuály zmizet. Při nucení nás pod zemí nás také učinilo přitažlivější, nebezpečnější a podivnějším způsobem silnějším. To nás učinilo vzácným, a proto také žádané.
(Some within the government and some former revolutionaries had finally realized that there was no way the Islamic regime could make us intellectuals vanish. In forcing us underground, it had also made us more appealing, more dangerous and, in a strange way, more powerful. It had made us scarce and, because of this, also in demand.)
Ve své paměti Azar Nafisi přemýšlí o realizaci některých vládních úředníků a bývalých revolucionářů, že islámský režim nemohl vymazat intelektuální odpor. Tím, že režim tlačil intelektuály ke skrývání, neúmyslně zesílil svůj význam, což z nich učinilo symboly vzdoru proti útlaku. Tato dynamika vytvořila paradox, kde akt potlačení pouze zvýšil půvab a účinnost těchto myslitelů.
Nafisi ilustruje, jak se intelektuálové, nyní vzácnější, stali vyhledávanými postavami ve společnosti. Tento nezamýšlený důsledek útlaku je přeměnil na mocné hlasy pro nesouhlas, což ukazuje, že čím více se režim pokusil umlčet, tím odolnější a přitažlivější se stali veřejností. Jejich podzemní existence podporovala přesvědčivé vyprávění, které zpochybnilo status quo a inspiroval naději mezi těmi, kteří touží po svobodě.