Nejlepší věci v televizi jsou jeho nezdravé a nikdo a nic není vážně ohrožen. Kromě toho neměříme kulturu podle jejího výkonu neskrývaných trivialitací, ale tím, co tvrdí jako významné. V tom je náš problém, protože televize je ve své nejoblíbenější, a proto je nejnebezpečnější, když jsou jeho ambice vysoké, když se prezentuje jako nosič důležitých kulturních rozhovorů. Ironií je, že to je to, co intelektuálové a kritici neustále naléhají na televizi.
(The best things on television are its junk, and no one and nothing is seriously threatened by it. Besides, we do not measure a culture by its output of undisguised trivialities but by what it claims as significant. Therein is our problem, for television is at its most trivial and, therefore, most dangerous when its aspirations are high, when it presents itself as a carrier of important cultural conversations. The irony here is that this is what intellectuals and critics are constantly urging television to do.)
Neil Postman tvrdí, že triviální obsah v televizi, i když je často považován za pouhý nezdravý, představuje významnou hrozbu, když předstírá, že se zapojuje do vážných kulturních diskusí. Poukazuje na to, že společnost skutečně nevyhovuje své kultuře podle frivolního materiálu, který produkuje, ale místo toho, co považuje za smysluplné. To odhaluje paradox, kde se televize ve svých pokusech vyjádřit hluboké společenské problémy se často stává ještě triviálním a zavádějícím.
Tato situace zdůrazňuje obavy, které mají kritici a intelektuálové, protože požadují, aby televize převzala vážnější předměty. Když však televize stoupá, aby splňovala tato očekávání, riskuje to, že přináší mělké interpretace významných záležitostí, což dále rozmazává hranici mezi zábavou a skutečným diskurzem. To, co je tedy zamýšleno jako platforma pro důležité konverzace, nakonec riskuje, že tyto velmi diskuse podkopává.