... Zdálo se, že vakuum zanechané odcházejícím návštěvníkem se ozývalo podél chodby a do zdí. Právě v té době, kdy se její osamělost zaujala tmavšího odstínu, si téměř přála, aby už nebylo víc hádání, protože by pro ni nebyla žádná propast prázdnoty vyjednávat, až budou pryč.
(... the vacuum left by the departing visitor seemed to echo along the hallway and into the walls. It was at those times, when her aloneness took on a darker hue, that she almost wished there would be no more guess, for then there would be no chasm of emptiness for her to negotiate when they were gone.)
Citace odráží pocit hluboké osamělosti, kterou postava zažila po odchodu návštěvníka. Prázdnota rezonuje nejen na chodbě, ale také v ní a zdůrazňuje, jak hluboce cítí jejich nepřítomnost. Tento pocit zesiluje její samotu a vrhá ji do negativnějšího světla.
V těchto okamžicích osamělosti uvažuje o možnosti, že už návštěvníky nebudou mít úplně. Tato touha pramení z jejího přání vyhnout se výsledné mezeře, které jejich odjezdy vytvářejí v jejím životě, což naznačuje, že bolest osamělosti může být snesitelnější než cykly spojení a ztráty.