Není na tom nic tajemného, vůbec nepracuje. Hraje. Nebo na nás zapomněl na nás. To je druh Boha, o kterém lidé mluvíte, venkovský bumpkin, nemotorný, buňka, bez moci, domýšlivá, neznámá sena. Dobrý Bože, jak velkou úctu můžete mít za nejvyšší bytost, která považuje za nezbytné zahrnout takové jevy, jako je Plegm a zubní kales do svého božského systému stvoření? Co na světě procházelo tímto pokřiveným, zlým, scatologickou myslí, když okradl staré lidi o moc ovládat jejich pohyby střev? Proč na světě někdy vytvořil bolest?
(There's nothing mysterious about it, He's not working at all. He's playing. Or else He's forgotten all about us. That's the kind of God you people talk about, a country bumpkin, a clumsy, bungling, brainless, conceited, uncouth hayseed. Good God, how much reverence can you have for a Supreme Being who finds it necessary to include such phenomena as phlegm and tooth decay in His divine system of Creation? What in the world was running through that warped, evil, scatological mind of His when He robbed old people of the power to control their bowel movements? Why in the world did He ever create pain?)
V „Catch-22“ Josepha Hellera vypravěč vyjadřuje frustrace a nedůvěru ohledně povahy Boha. Charakterizuje Boha jako zdánlivě zanedbávaného a přirovnává ho k pošetilé a jednoduše smýšlející postavě, která je buď zaujatá triviálními záležitostmi, nebo zcela nevědomá lidskému utrpení. Toto vnímání zpochybňuje tradiční úctu často spojenou s božstvem, což naznačuje, že pokud Bůh existuje, jeho výtvory jsou záhadné a vadné.
Vypravěč zpochybňuje logiku Božího designu a konkrétně poukazuje na existenci nemocí a omezení, která postihují lidstvo, jako je stárnutí, bolest a tělesné funkce, zběsily. Tato kritika odhaluje hluboký cynismus o božském záměru a celkovém smyslu existence a zdůrazňuje absurditu, kterou vnímá ve způsobu, jakým se život odehrává pod předpokládanou všemocnou bytostí.