Zděnili jsme z našich předků Eden-obydlí pocit jejich štěstí před pádem. Naše srdce se odmítají spokojit s hříchem, utrpením, nudou a bezúhonností-touží po něčem lepším. Kdybychom pouze produktem přirozeného výběru a přežití nejvhodnějších, neměli bychom žádné důvody pro přesvědčení, že existuje starověké štěstí. Ale všichni jsme nostalgičtí pro Eden, které jsme viděli jen prchavé náznaky. Bohužel
(we inherited from our Eden-dwelling ancestors a sense of their pre-Fall happiness. Our hearts refuse to settle for sin, suffering, boredom, and purposelessness-we long for something better. Were we merely the product of natural selection and survival of the fittest, we'd have no grounds for believing any ancient happiness existed. But we are all nostalgic for an Eden we've only seen fleeting hints of. Unfortunately)
Ve své knize „Boží příslib štěstí“ diskutuje Randy Alcorn o vrozených touhách, kteří mají lidé pro stav štěstí připomínající Edena. Navrhuje, že tato touha pramení z zkušenosti našich předků s radostí před pádem a do nás vnáší touhu po lepší existenci za boji, kterým čelíme. Spíše než přijímat hřích, utrpení a bezúčelnost jako naši realitu, naše srdce hledají ideál, který odráží minulé štěstí.
Alcorn tvrdí, že kdybychom byli pouze produkty evoluce, chybělo bychom porozumění nebo touhu po takové starověké radosti. Naše nostalgie pro Eden ilustruje hlubší pravdu o lidské přirozenosti; Odhaluje vrozený pocit, že jsme byli určeni více než náš současný stav. Tato touha znamená naději na vykoupení a naplnění, které v nás všech rezonuje.