Všichni jsme byli oběťmi svévolné povahy totalitního režimu, který neustále zasahoval do nejvíce soukromých rohů našeho života a uložil nám jeho vytrvalé fikce. Bylo toto pravidlo pravidlem islámu? Jaké vzpomínky jsme vytvářeli pro naše děti? Tento neustálý útok, tento přetrvávající nedostatek laskavosti, mě to nejvíce vyděsilo.
(We were all victims of the arbitrary nature of a totalitarian regime that constantly intruded into the most private corners of our lives and imposed its relentless fictions on us. Was this rule the rule of Islam? What memories were we creating for our children? This constant assault, this persistent lack of kindness, was what frightened me most.)
V „Čtení Lolity v Teheránu“ odráží Azar Nafisi o represivním prostředí vytvořeném totalitním režimem, který napadl osobní život a přinutil na její občany zkreslené vyprávění. Ptává se, zda toto represivní pravidlo lze skutečně klasifikovat jako islámské, což zdůrazňuje nesoulad mezi náboženskými principy a realitou života v takovém režimu. To vytváří hluboké obavy o dědictví ponechané pro budoucí generace.
Nafisiho vyprávění odhaluje hluboký pocit strachu zakořeněného v neúprosné krutosti režimu a nedostatku soucitu. Tento přetrvávající útok na jednotlivé svobody zasahuje do samého jádra její identity a hodnot, což ji přimělo k přemýšlení o vzpomínkách a ideálech, které jsou formovány pro její děti uprostřed takového utrpení. Nevytrvalá kontrola a nedostatek laskavosti se objevují jako nejděsivější aspekty života pod totalitní vládou.