Byli jsme nešťastní. Srovnali jsme naši situaci s našimi vlastními potenciály, s tím, co jsme mohli mít, a nějak došlo k malému útěchu v tom, že miliony lidí byly nešťastnější než my. Proč by nás mělo utrpení ostatních lidí učinit šťastnějším nebo více obsahem?
(We were unhappy. We compared our situation to our own potentials, to what we could have had, and somehow there was little consolation in the fact that millions of people were unhappier than we were. Why should other people's misery make us happier or more content?)
Ve své paměti „Čtení Lolita v Teheránu“ Azar Nafisi přemýšlí o hluboké nespokojenosti, kterou ona a její vrstevníci zažili v represivním prostředí Íránu. Zdůrazňuje, jak porovnání jejich životů s jejich potenciálem a aspiracemi vedlo k pocitu lítosti a nenaplnění. NAFISI zdůrazňuje běžnou lidskou zkušenost: Potvrzení, že vědění ostatních je horší, má jen málo pro zmírnění osobní bolesti a zklamání.
Citace podtrhuje myšlenku, že individuální štěstí není závislé na utrpení druhých. Místo toho skutečná spokojenost pramení zevnitř a souvisí spíše s osobními cíli a sny než relativními srovnáními. Nafisiho poznatky zpochybňují představu, že empatie pro boje druhých může magicky zlepšit vlastní okolnosti a odhalit hluboké pochopení složitosti lidských emocí.