O Orwell se obával ti, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod zakázat knihu, protože by nikdo, kdo by si ji chtěl přečíst. Orwell se bál těch, kteří by nás zbavili informací. Huxley se obával těch, kteří by nám dali tolik, že bychom byli omezeni na pasivitu a egoismus. Orwell se obával, že pravda bude od nás skryta. Huxley se obával, že by byla pravda utopena v moři irelevance.
(What Orwell feared were those who would ban books. What Huxley feared was that there would be no reason to ban a book, for there would be no one who wanted to read one. Orwell feared those who would deprive us of information. Huxley feared those who would give us so much that we would be reduced to passivity and egoism. Orwell feared that the truth would be concealed from us. Huxley feared the truth would be drowned in a sea of irrelevance.)
V „Pobavení se k smrti“ Neila Postmana kontrastuje o obavách George Orwella a Aldous Huxleyho ohledně budoucnosti společnosti a informací. Orwell varoval před autoritářskými režimy, které by omezily přístup ke znalostem zakázáním knih, čímž ovládaly myšlenku a pravdu. Jeho obavy byly zakořeněny v nebezpečí cenzury a potlačení disentu. Naproti tomu si Huxley představil svět, ve kterém by hojnost informací vedla k rozšířené apatii, kde by lidé ztratili zájem o smysluplné zapojení do literatury nebo myšlenek, což by činilo akt cenzury irelevantní.
Postman zdůrazňuje, že Orwellova noční můra pravdy je spojena s Huxleyho strach z utopení v trivialitě. S ohromným množstvím dostupného obsahu se mohou jednotlivci desenzibilizovat a uvolnit, neschopní rozeznat smysluplné pravdy z povrchových rozptýlení. Proto juxtapozice těchto dvou perspektiv odhaluje kritické zkoumání současné kultury a zdůrazňuje důležitost přístupu k informacím a kultivaci skutečného zájmu o intelektuální pronásledování.