Kdo ví? Pokud ve skutečnosti existuje nebe a peklo, vše, co víme, je jistě, že peklo bude brutálně přeplněnou verzí Phoenixu - čisté dobře osvětlené místo plné slunečního svitu a bromidů a rychlých automobilů, kde se téměř každý zdá, že se téměř každý zdá, že je to, že tam, který vědí, že je to, co chybí ... a bude řízeno pomalu a tiše do druhu mipingu, který je konečně porozuměn Chybějící. Back-Order. Žádný Tengo. Vaya con dios. Vyrůst! Malý je lepší. Vezměte, co můžete získat ...
(Who knows? If there is in fact, a heaven and a hell, all we know for sure is that hell will be a viciously overcrowded version of Phoenix - a clean well lighted place full of sunshine and bromides and fast cars where almost everybody seems vaguely happy, except those who know in their hearts what is missing... And being driven slowly and quietly into the kind of terminal craziness that comes with finally understanding that the one thing you want is not there. Missing. Back-ordered. No tengo. Vaya con dios. Grow up! Small is better. Take what you can get...)
V „Generaci prasat“ Huntera S. Thompsona přemýšlí o konceptu nebe a pekla, což naznačuje, že pokud existují, peklo by se mohlo podobat ohromující verzi Phoenixu. Popisuje to jako zdánlivě dokonalé místo plné radosti a pohodlí, ale pod touto fasádou leží pocit prázdnoty. Lidé, kteří tam žijí, bojují s hlubokou absencí něčeho nezbytného, což vede k tichému šílenství, když čelí tomu, co si skutečně přejí, ale nemohou dosáhnout.
Thompsonovo zobrazení zdůrazňuje výrazný kontrast mezi vzhledy a realitou a zdůrazňuje, že povrchní štěstí často maskuje hlubší nespokojenost. Vyprávění povzbuzuje čtenáře, aby přehodnotili hodnotu jednoduchosti a důležitost uznání skutečných potřeb namísto toho, aby se usadily méně. Zpráva rezonuje s myšlenkou, že zralost pochází z porozumění a přijímání toho, co člověk skutečně chce, spíše než přizpůsobení společenským očekáváním štěstí.