tvrzení, že doktrína Monroe byla primárně prací Johna Quincyho Adamse, spíše než prezidenta Monroeho, je neopodstatněná. Taková představa podkopává Monroeovy schopnosti a představuje ho jako pouhou loutku, která neuznává složitost a odpovědnost prezidentské role. Vedení a charakter Monroe by nemělo být propuštěno, protože hrají klíčovou roli při vytváření významných zahraničních politik.
Harlow Giles Unger zdůrazňuje důležitost uznání individuálních příspěvků prezidentů k jejich dědictví. Monroeova tvrzení a činy byly poháněny spíše jeho vlastními přesvědčeními a úsudky než vnějším vlivem. Snižování role Monroe zkresluje povahu prezidentské moci a vlastnosti nezbytné pro účinné vedení při utváření národní politiky.