Když se v Teotihuacanu narodily slunce a Měsíc, přivedli muže z temnoty. Od svých předků věděla, že světlo emitované těmito hvězdami není jen fyzické, ale také duchovní a že jeho tranzit skrz nebes sloužil k sjednocení cyklu času a prostoru v myšlenkách lidí. Rozjímání o nebesích, stejně jako ve hře zrcadel, se stala vnitřním rozjímáním, stala se nástrojem transformace, bylo to něco, co se stalo uvnitř i vně, v nebi a na Zemi. Rok co rok, cyklus po cyklu, tkaní doba, propojuje jej, jako by to byla taška hadů.
(When the sun and the moon had been born in Teotihuacan, they had brought men out of darkness. She knew from her ancestors that the light emitted by these stars is not only physical but also spiritual and that its transit through the heavens served to unify the cycle of time and space in the thoughts of men. The contemplation of the heavens, as in a game of mirrors, became an internal contemplation, it became an instrument of transformation, it was something that happened inside and outside, in heaven and on earth. Year after year, cycle after cycle, weaving time, intertwining it, as if it were a bag of snakes.)
V vyprávění narození slunce a měsíce v Teotihuacanu znamená vznik lidstva z temnoty do světla. Tato událost je znázorněna jako hluboká metamorfóza a odhaluje, že osvětlení nabízené těmito nebeskými těly přesahuje pouhý fyzický jas. Znalosti předané od předků zdůrazňují duchovní dimenzi, což naznačuje, že jejich světlo ovlivňuje čas i prostor, utváření lidských myšlenek a zkušeností.
Akt hledění na obloze se promění v vnitřní cestu a slouží jako katalyzátor pro osobní růst. Tato vnitřní odraz je souběžně s kosmickými pohyby, protože cykly přírody jsou tkané dohromady jako propletené hady. Toto snímky ilustrují vzájemnou propojenost času a existence a zdůrazňují význam cyklických vzorců, které řídí nebeské i pozemské říše, což usnadňuje hlubší pochopení něčího místa ve vesmíru.