Vždycky jsem si myslel, že umírání lásky není nic jiného než poetická licence. To odpoledne, opět jsem se vrátil domů, bez kočky a bez ní, jsem si uvědomil, že nejenže to bylo možné, ale že já sám, starý a bez někoho, umírám na lásku. A také jsem si uvědomil, že opačná pravda byla platná: Nezaměřen bych nevyhovoval potěšení mé neklidnosti za nic v tomto světě.
(I had always thought that dying of love was nothing more than poetic license. That afternoon, returning home, again, without the cat and without her, I realized that not only was it possible, but that I myself, old and without anyone, was dying of love. And I also realized that the opposite truth was valid: I wouldn't trade the delights of my restlessness for anything in this world.)
V Gabriel García Márquezové „vzpomínky na mé melancholické děvky“ přemýšlejí o hlubokém dopadu lásky na jeho život. Zpočátku odmítá myšlenku umírání z lásky jako pouhého poetického přehánění a je konfrontován s bolestivou realitou ztráty, zejména po návratu domů sám, bez jeho kočky, tak i ženy, kterou miloval. Tento okamžik jasnosti přináší probuzení do hloubky jeho pocitů a odhaluje zranitelnost, která pramení z jeho stáří a samoty.
Navzdory zármutku, který zažívá, také uznává paradoxní uznání za jeho emocionální nepokoj. Protagonista se přiznává, že by si nevyměnil intenzivní zkušenosti s jeho neklid za nic jiného, což naznačuje složitý vztah s láskou, která propojuje radost a utrpení. Tato dualita hovoří o podstatě lidské zkušenosti, kde láska se může povznámat i devastovat, ale nakonec zůstává neocenitelná a nenahraditelná.