Nikdy se mi nelíbila jazzová hudba, protože jazzová hudba se nerozhodne. Jednou jsem však byl před divadlem v Bagdadu v Portlandu, když jsem viděl muže hrát na saxofon. Stál jsem tam patnáct minut a on nikdy neotevřel oči. Poté, co se mi líbila jazzová hudba. Někdy musíte sledovat někoho, co něco miluje, než to můžete milovat sami. Je to, jako by vám ukázali cestu. Neměl jsem rád Boha, protože Bůh se nerozhodl. Ale to bylo předtím, než se to stalo.
(I never liked jazz music because jazz music doesn't resolve. But I was outside the Bagdad Theater in Portland one night when I saw a man playing the saxophone. I stood there for fifteen minutes, and he never opened his eyes.After that I liked jazz music.Sometimes you have to watch somebody love something before you can love it yourself. It is as if they are showing you the way.I used to not like God because God didn't resolve. But that was before any of this happened.)
V tomto výňatku z „Blue Like Jazz“ Donalda Millera, autor sdílí svou transformaci týkající se jazzové hudby. Zpočátku se mu nelíbil jazzu kvůli jeho nedostatku řešení, ale jeho perspektiva se změnila poté, co byl svědkem muže hrajícího saxofon mimo divadlo Bagdad. Jak pozoroval vášeň hudebníka, začal oceňovat jazz a uvědomil si, že někdy může být láska k něčemu učena nadšením někoho jiného.
Miller pak nakreslí paralelně s jeho duchovní cestou a připouští, že kdysi skrýval podobné pocity vůči Bohu a věřil, že Bůh také postrádal řešení. Tento pohled se však v jeho životě posunul po významných událostech. Jeho úvahy naznačují, že porozumění a láska lze kultivovat svědkem oddanosti druhých, ať už hudbě nebo spiritualitě.