Šel jsem dál a dál, a jak jsem pokračoval, stal jsem se ve svém rozhořčení spravedlivější. Byl to druh hněvu, který se dostane vysoko, ten, který si vezme domů, aby se předvedl rodině a přátelům.
(I went on and on, and as I continued, I became more righteous in my indignation. It was the sort of anger one gets high on, the kind one takes home to show off to family and friends.)
V „Čtení Lolity v Teheránu“ Azar Nafisi vypráví své zkušenosti jako profesor literatury v Íránu za utlačovacích okolností. Když se ponoří do diskusí o literatuře, narazí na hluboký pocit rozhořčení, který podporuje její touhu po intelektuální svobodě. Tento hněv, spíše než jen destruktivní, se stává zdrojem síly a motivace, aby odolávala cenzuře a omezením, která byla na ni a její studenty uložena.
Nafisi ilustruje, jak se toto spravedlivé rozhořčení mění v jakýsi emocionální vysokou výšku, což jí umožňuje nasměrovat své frustrace do vášnivých diskusí o světě literatury. Horník, který cítí, se stává čestným odznakem, něco, co chce sdílet se svými blízkými, a zdůrazňuje důležitost literatury nejen jako forma odporu, ale také jako prostředek pro spojení s ostatními hlubokým způsobem.