Pokračuje to, pomyslel si. Internecine nenávist. Možná tam jsou semena. Konečně se navzájem budou jíst a ostatní nás nechají tady a tam na světě, stále naživu. Ještě dost z nás ještě jednou na to, abychom stavěli a doufali a vytvořili několik jednoduchých plánů.
(It goes on, he thought. The internecine hate. Perhaps the seeds are there, in that. They will eat one another at last, and leave the rest of us here and there in the world, still alive. Still enough of us once more to build and hope and make a few simple plans.)
V „The Man in the High Castle“, protagonista přemýšlí o ničivé povaze nenávisti mezi lidmi. Vnímá cyklus vnitřního konfliktu, který může nakonec vést k jejich vlastnímu zániku, přičemž zbytek lidstva bude pokračovat v existenci. Tento probíhající boj naznačuje bezútěšnou budoucnost, kde ti, kteří jsou konzumovaní nepřátelstvím, nakonec podkopávají.
Navzdory ponurému výhledu se protagonista drží záblesku naděje na přestavbu. Předpokládá budoucnost, kdy malá skupina přežije chaos a zachovává si kapacitu naděje a plánování. Tato představa o odolnosti uprostřed nepokojů podtrhuje potenciál pro pozitivní změnu, a to i tváří v tvář ohromujícímu konfliktu.