Není náhodné, že nejvíce nesympatickými postavami v Austenových románech jsou ti, kteří nejsou schopni skutečného dialogu s ostatními. Chvástávají. Přednášejí. Nadávají. Tato neschopnost pro skutečný dialog znamená neschopnost pro toleranci, sebereflexi a empatii.
(It is not accidental that the most unsympathetic characters in Austen's novels are those who are incapable of genuine dialogue with others. They rant. They lecture. They scold. This incapacity for true dialogue implies an incapacity for tolerance, self-reflection and empathy.)
V knize Azar Nafisi „Reading Lolita v Teheránu“ autor diskutuje o tom, jak Jane Austen zobrazuje nesympatické postavy jako ty, kteří se nemohou zapojit do autentické konverzace. Tyto postavy se často uchylují k chvástání, přednášení a nadávání místo toho, aby se smysluplně spojily s ostatními. Tato neschopnost konverzovat odráží hlubší nedostatek vlastností, jako je tolerance, sebereflexe a empatie.
Nafisiova analýza zdůrazňuje důležitost skutečného dialogu při podpoře porozumění a soucitu mezi jednotlivci. Když postavy nedokážou upřímně komunikovat, prokazují nedostatek emoční inteligence, která je nakonec odpojí od lidí kolem nich. Toto téma rezonuje během Austenovy práce a zdůrazňuje hodnotu budování vztahů prostřednictvím smysluplných interakcí.