Nechcete žít ... kdo vstal první, ráno, jen aby se cítil chladno na své holé kůži? Kdo šel do posledního posledního, když už nemohla získat únavu, žít trochu noci? Kdo už plakal a myslel si, že na louce bylo tolik malých zvířat, tolik pramenů trávy a že jsme je všechny nemohli vzít?
(Not want to live ... Who got up the first, in the morning, just to feel cold on his bare skin? Who was going to bed the last last when she couldn't get fatigue any more, to live a little bit of the night? Who was already crying, thinking that there were so many little animals, so many strands of grass in the meadow and that we could not take them all?)
Tento výňatek z „Antigonu“ Jean Anouilha odráží hluboký pocit existenciálního rozjímání. Zachycuje boje jednotlivců, kteří čelí drsné realitě života, jako je chlazení úsvitu a samota noci. Zmínka o tom, že někdo vstává brzy, jen aby zažil chlad, zdůrazňuje hluboké spojení s přírodou a pocit zranitelnosti, který s ní přichází. Vyvolává otázky o účelu života a nevyhnutelnosti smutku, který jej doprovází.
Snímky pláče přes nespočet zvířat a čepelí trávy na louce naznačují pocit ztráty a omezení existence. Vyjadřuje touhu po spojení a ohromující povědomí o kráse a křehkosti života. Anouilhovo psaní zachycuje kontemplativní stav lidstva a potýká se svými emocemi ve světě naplněném zázrakem i smutkem.