Učedník se neptá, kolik si mohu ponechat? Ale o kolik víc mohu dát? Kdykoli se začneme pohodlně s naší úrovní dávání, je čas ji znovu zvýšit.
(A disciple does not ask, How much can I keep? but, How much more can I give? Whenever we start to get comfortable with our level of giving, it's time to raise it again.)
Citace zdůrazňuje zásadní posun myšlení mezi převzetím a dáváním. To naznačuje, že postoj žáka by se měl soustředit spíše na štědrost než na vlastní zájem. Místo zaměření na to, jak maximalizovat zachování bohatství nebo zdrojů, by měla být prioritou na zvýšení schopnosti přispívat a podporovat ostatní.
Naděje navíc podporuje neustálé přehodnocení naší štědrosti. Když se ocitneme v pohodlí s naší současnou úrovní dávání, signalizuje okamžik, abychom se vyzvali, abychom udělali ještě více. To odráží cestu růstu, kde se zvyšování naší štědrosti vyrovnává s hlubšími hodnotami služby a altruismu, spíše než o spokojenost.