Těla ležela všude, v groteskních postojích násilné smrti, ale projevují zázrak života v chrápání, mumlání, let bubliny z rtů.
(Bodies lay everywhere, in grotesque attitudes of violent death, but manifesting the miracle of life in a snore, a mutter, the flight of a bubble from the lips.)
V „Player Piano“ Kurt Vonnegut Jr., živé snímky evokují scénu ničení, kde jsou těla rozptýlena v různých pozicích, které znamenají tragickou ztrátu. Uprostřed tohoto chaosu však zůstává paradoxní náznak života, protože z mrtvých se vynořují malé znaky, jako je chrápání nebo mumlání, což naznačuje, že život v nějaké podobě nadále projevuje i v přítomnosti smrti.
Tato juxtaposition zve čtenáře, aby přemýšleli o vztahu mezi životem a smrtí. Zdá se, že Vonnegut naznačuje, že i v těch nejhorších situacích přetrvává podstata života a jemně odporuje finalitě smrti. Bublina vycházející z rtů symbolizuje prchavé okamžiky existence, které, i když jsou malé, nám připomínají vitalitu, která žila před rozvinutým násilím.