Sedm dní ležela v posteli a dívala se na strop, jako by nesnášela smrt, kterou kultivovala tolik let. Stejně jako někteří lidé, kteří nemohou zvracet navzdory hrozné nevolnosti, ležela tam neschopná zemřít a odolávat smrti, protože odolávala životu, zamrzlá zášti procesu a změny.
(For seven days she lay in bed looking sullenly at the ceiling as though resenting the death she had cultivated for so many years. Like some people who cannot vomit despite horrible nausea, she lay there unable to die, resisting death as she had resisted life, frozen with resentment of process and change.)
Po dobu jednoho týdne zůstala postava v posteli, upevněná na stropě a ztělesňovala zármutek nad jejím dlouhodobým bojem o život. Tento intenzivní smutek odráží její vnitřní konflikt, protože se zdá, že odmítá jak smrt, tak životně důležité změny, které ji doprovázejí. Její stát vyjadřuje hluboko zakořeněný rozhořčení vůči samotným procesům života a smrti, které se cítí neschopná uniknout.
Toto zobrazení ilustruje hlubokou stagnaci, kde je postava zachycena v cyklu emocionálního zmatku. Navzdory své touze po smrti se ocitne imobilizovaná, podobná někomu, kdo se nedokáže zmírnit ohromující zoufalství. Snímky zachycují její odpor nejen k životu, ale také k nevyhnutelnému závěru existence a představují silný komentář k lidskému stavu.