Byli jsme žízeň po nějaké formě krásy, dokonce i v nepochopitelném, nadměrném abstraktním filmu bez titulků a cenzurovaní z uznání. Poprvé byl na veřejném místě poprvé v letech bez strachu nebo hněvu, na místě s davem cizinců, které nebylo demonstrací, protestní rally, chlebovou linku nebo veřejnou popravu, bylo na krátkou dobu zažilo to, co bylo možné zažít jen extrémní úzkostí a vyjádřeno prostřednictvím umění.
(We were thirsty for some form of beauty, even in an incomprehensible, overintellectual, abstract film with no subtitles and censored out of recognition. There was a sense of wonder at being in a public place for the first time in years without fear or anger, being in a place with a crowd of strangers that was not a demonstration, a protest rally, a breadline or a public execution...For a brief time we experienced collectively the kind of awful beauty that can only be grasped at through extreme anguish and expressed through art.)
Citace odráží hlubokou touhu po kráse uprostřed chaosu a zoufalství, což zdůrazňuje silný dopad, který umění může mít v obtížných dobách. Autor popisuje účast na filmu, který navzdory jeho abstraktní povaze a nedostatku titulků nabídl pocit zázraku a krásy. Tato zkušenost stojí v ostrém kontrastu se sdíleným traumatem posledních let, kterému dominují strach, protesty a veřejné utrpení, takže se tento okamžik cítí obzvláště významný a vzácný.
Nafisi zdůrazňuje kolektivní zkušenost s nalezením útěchy v umění, což naznačuje, že takové okamžiky mohou vyvolat hluboké pocity krásy, i když jsou obklopeny úzkostí. Pršá povaha této zkušenosti ve veřejném prostoru zachycuje vzácnou příležitost pro spojení a reflexi a připomíná nám transcendentní sílu umění, abychom zvýšili naše duchy v nejtemnějších dobách.