Isabelovy oči se na okamžik setkaly s očima někoho, kdo se díval z okna, tenkou tváří s vlasy provedenými v housce. Žena začala úsměv, ale zastavila se, jako by si uvědomila, že nějak překročí konvence izolace, s nimiž se jako městské obyvatelé posílíme. Autobus se pohyboval dál a Zisabel cítil náhlou touhu běžet s ním, mávat ženě, aby věděl neočekávanou výměnu spoluobčanů mezi nimi. Ale udělala Mot, protože se na tyto impulsy nikdy nejedná, a protože to mohlo zmatenou nebo dokonce vyděsilo druhou ženu.
(For a moment, Isabel's eyes met those of someone looking out of the window, a thin-faced woman with her hair done up in a bun. The woman began a smile, but stopped, as if conscious of somehow transgressing the conventions of isolation with which as city-dwellers we immure ourselves. The bus moved on, and zisabel felt a sudden desire to run alongside it, to wave to the woman, to aknowledge the unexpected exchange of fellow feeling between them. But she did mot, necause she never acted on these impulses, and because it might have puzzled or even frightened the other woman.)
V prchavém okamžiku se Isabel spojí s tenkou tváří v okně autobusu, která se na ni téměř usmívá. Tato krátká interakce zdůrazňuje běžné bariéry, které městské život vytváří mezi jednotlivci, kde často převládají pocity izolace. Isabelova touha o vzájemném úpravu ženského úsměvu odráží její hlubší touhu po lidském spojení uprostřed anonymity městského života.
Váhá však jednat na svém impulsu a uvědomuje si, že taková spontánnost může ženu zmást nebo rušit. Tento vnitřní boj představuje výzvy, kterým mnozí čelí při oslovování ostatních, odhaluje složitost moderních sociálních interakcí, kde strach z porušování sociálních norem často zatmění skutečné lidstvo.