Ani jsem neslyšel, ani nečetl, že je splatná Santa Ana, ale vím to a téměř každý, koho jsem dnes viděl, to také ví. Víme to, protože to cítíme. Dítě pražce. Služebně se rozcuchne. Oživil jsem se ubývající argument s telefonní společností, pak jsem odřízl své ztráty a lehl si, vzdal se všeho, co je ve vzduchu.
(I have neither heard nor read that a Santa Ana is due, but I know it, and almost everyone I have seen today knows it too. We know it because we feel it. The baby frets. The maid sulks. I rekindle a waning argument with the telephone company, then cut my losses and lie down, given over to whatever is in the air.)
V Joanově Didionovi „Slouchinging k Betlému“ odráží autor nevyslovené povědomí o blížících se větru Santa Ana, které ovlivňují náladu a chování lidí kolem ní. Navzdory nedostatku formálních oznámení o větru je jejich přítomnost hluboce pociťována všemi, s nimiž se setká. Toto intuitivní porozumění odhaluje sdílené vědomí, které spojuje lidi s jejich prostředím a ilustruje, jak příroda může ovlivnit lidské emoce a interakce.
Didion zachycuje podstatu nepohodlí, kterou přinášejí vítr Santa Ana, popisuje její vlastní agitaci a neklidnost těch blízkých. Zmínka o starodávném dítěti a drsné služce zdůrazňuje všudypřítomné napětí ve vzduchu. Tento atmosférický posun vyzve Didion, aby se uvolnil od jejích frustrací, a nakonec podlehne nevyhnutelnému vlivu větru a kolektivní náladě, kterou vyvolávají, a ukazuje její citlivost na svět kolem ní.