Zdálo se, že manželství dosáhlo tradičního příměří, což je bod, ve kterém se tolik rezignují na to, aby snižovali jak své ztráty, tak naděje. Pacifický horizont a vzduchové vůně pomerančových květů a je to dlouhá cesta od bezútěšného a obtížného východu, dlouhá cesta od chladu, dlouhá cesta od minulosti.
(It seemed that the marriage had reached the traditional truce, the point at which so many resign themselves to cutting both their losses and their hopes.In some ways it was the conventional clandestine affair in a place like San Bernardino, a place where little is bright or graceful, where it is routine to misplace the future and easy to start looking for it in bed.January 11, 1965, was a bright warm day in Southern California, the kind of day when Catalina floats on the Pacific horizon and the air smells of orange blossoms and it is a long way from the bleak and difficult East, a long way from the cold, a long way from the past.)
Manželství znázorněné v „Slouchingingu k Betlémě“ Joan Didion odráží stav rezignace, kde se zdá, že oba partneři přijímají jejich nesplněné sny a ztráty. Tento vztah ztělesňuje známý scénář na místě, jako je San Bernardino, kde nespokojenost se životem často vede jednotlivce k útěchu v tajných záležitostech a naznačují širší emocionální prázdnotu.
V den, který je v lednu 1965 vyznačený teplem a krásou, s malebným ostrovem Catalina v dohledu a voňavými pomerančovými květy ve vzduchu, existuje výrazný kontrast s útrapami, které se zažily jinde. Toto idylické prostředí slouží jako připomínka naděje a potenciálu ztraceného v jejich životech a juxtapozita pozemské reality každodenní existence s prchavými momenty radosti.